Židovská Praha

V magických mýtech nacházíme pravzorce lidského chování, odpovědi na základní otázky týkající se smyslu života, zrcadlo lidské duše. Praha je jako slovanské centrum předurčena k propojení racionálního myšlení s intuicí a citem, ke sbližování vědeckého a uměleckého pohledu na svět, jež je nadějí na globální duchovní přesah lidstva. Jejich uvědomováním vytváříme neviditelné pouto s minulostí, oživujeme tradice, abychom pochopili, jakou úlohu na světě máme.

Praha vděčí za svůj výjimečný ráz mimo jiné také tomu, že byla po staletí městem několika národů. Praha je symbolickým srdcem Evropy, centrem lásky a porozumění pro příští věk. Problematické, ale funkční a hlavně inspirativní soužití Čechů, Němců a Židů ukončila dramaticky až druhá světová válka.

Ztráta tohoto mnohapolárního světa ubrala Praze část jejích tajemných zákoutí, i jejího evropského kontextu. Zanechala však naštěstí po sobě obrovské literární dědictví představované především pověstmi a mýty. Židovské pověsti mívají často obranný ráz, který pramenil z věčně nezakotveného postavení Židů.

Kontrast bohatství (jako důsledku celoevropského duchovního propojení Židů) a strachu z násilí, bídy, nemocí a častých pogromů - je spojujícím motivem těchto pověstí. Není tedy divu, že jejich téma se soustřeďovalo především na obhajobu domovského práva a unikátního vzdělání a náboženství Židů. Ruku v ruce s tím se objevoval prvek morálního apelu na lidský charakter.

Vstupujeme do podivuhodného, bizarního, marného, drsného i krásného světa, uprostřed něhož, za branami židovského ghetta (pozdějšího Josefova) žil uzavřený, mocný i pronásledovaný národ. Národ, který nacházel v dávných dobách bezpečné útočiště pouze ve svém světě víry a mystické kabaly. Pověsti z Josefova přežily věky, tak jako bájné poklady.